S Renatou jsme se brali, když mně bylo 20 a jí teprve 18 let. Zamiloval jsem se do ní na první pohled. Byla hodná, milá a na svůj věk oplývala značným rozumem. Řekl jsem si „Tak s touto ženou chci strávit zbytek svého života”. Nechtěl jsem nic riskovat, a tak jsem si Renatu vzal. I když mě otec tenkrát varoval, abych nedělal hlouposti, že jsme ještě mladí a tento vztah nevyjde, neposlechl jsem. A nyní toho občas lituji. Přečtěte si příběh ze života, který nám poslal čtenář Pavel.
Po vojně se vše změnilo
Nejen můj otec, ale i kamarádi mě upozorňovali, abych si Renatu nebral. A to z toho důvodu, že jsme byli oba velmi mladí, já měl před vojnou a její matka byla opravdová fúrie. Pardon, generál, který potřeboval mít vše dle svých představ. A navíc jí nikdo nesměl odporovat, nebo mít snad i jiný názor? Ne, to nepřicházelo v úvahu. Neposlechl jsem a do svazku vstoupil. Než jsem opustil domov kvůli vojně, vše bylo v pořádku. Bydleli jsme u mých rodičů, i když měli jen malý domek, dokázali jsme se všichni v jednom dohodnout. Renata byla a stále je šikovná. Před vojnou byla příjemná, hodná a chápavá. Vše bylo, jak se říká „Zalité sluncem”. Pak jsem odešel na vojnu, a to byl krok, který změnil vše.
Tchyně chtěla a trvala na tom, aby se žena vrátila domů, ale jen na dobu, co budu na vojně. Ano, hodily se jí peníze, které Renata vydělávala, ale také pomocná ruka. Žena v té době pracovala jako švadlena, peněz neměla mnoho, ale v té době jí to stačilo. S přestěhováním tedy souhlasila. Jakmile jsem se vrátil, ženu jsem požádal, abychom se vrátili zpět k mým rodičům, než si pořídíme vlastní bydlení. Ale tato prosba byla marná, neboť Renata měla jasno v tom, že chce zůstat u svých rodičů. Navíc, už máme připravené dva pokoje v horním patře domu. Jak dny a měsíce plynuly, žena se začala měnit.
Po vzoru své drahé matky
Jelikož žena zanedlouho po mém návratu přišla do jiného stavu, vše jsem nějak přisuzoval hormonům a uklidňoval se myšlenkami, že vše bude brzy dobré, přece s ní cloumají hormony. Nesmysl a omyl! Vše se začalo stupňovat, tchyně nám začala do všeho mluvit, kolikrát nastaly i silné slovní rozepře, neboť jsem si nechtěl nechat líbit, že nám chodí do našeho soukromí, rozhoduje o tom, co si koupíme a co ne. Za hranou bylo to, když jsme chtěli odjet na víkend na chatu. Takový výslech nás obou, kdy dojedeme, s kým pojedeme, kdy se vrátíme, to jsem ještě nezažil. Nehledě na to, že si nesmyslně rychle vymyslela, že se bude muset malovat obývací pokoj. Jenže jak to celé dopadlo? Renata nechtěla jet, takže jsme zůstali. Přece musíme pomáhat rodičům. Vše jsem ještě psychicky vzal.
Co jsem ale nemohl překousnout, tak bylo to, že tchyně trvala na tom, abychom se každou sobotu společně dívali na její oblíbené seriály. Vzepřel jsem se, ale to bohužel nedopadlo dobře. Žena začala nadávat, že odcházím na pivo a ona tu zůstává. Možná si to dokážete představit. I když jsem ji vždy říkal, ať jde se mnou, nikdy kvůli mámě nechtěla. Vše se začalo stupňovat, kvůli každému mému odřeknutí a nesouhlasení nastaly nejen výhružky, ale také hádky. Snažil jsem se promluvit si s tchánem. Byl rozumný, ale jak se říká, byl podpantoflák. A na mé námitky odpověděl: „Počkej, bude hůř, podoba matky se nezapře”. Měl pravdu, žena začala být vyčítavá, hysterická a přesně po vzoru matky.
Narodilo se první dítě
Narodil se nám syn a já byl štěstím bez sebe. Snad poprvé jsem byl pořádně šťastný. Ale hádky, dirigování a vše ostatní zůstalo. Renata začala být ještě více podobná na tchyni a velice ráda zastávala pozici generála a dirigenta. Kup, dovez, ukliď, přines a běda, jak jsem řekl ne. Za tři roky se nám narodilo další dítě a my se přestěhovali do domu po babičce, ve kterém bydlíme dodnes. Začátky byly opravdu těžké, ne kvůli penězům, ale kvůli neustálým výčitkám, že je tchyně naštvaná, že jsme u ní měli zůstat a tak dále.
Jak děti rostly, hodně jsem se jim věnoval. Chodil jsem s nimi na hřiště, vodil je do školky, do škol. Jednoduše řečeno – byla to krásná doba a díky dětem jsem utíkal do jiné reality, daleko od výčitek ženy. Jenže děti už jsou velké a Renata se nezměnila. Ani po tom, co jsem ji žádal o změnu povahy. Lze říci, že jsem nikdy nebyl šťastný ve svém manželství. Asi to tak už nechám, nejsem si jistý, ale máme děti, domácnost a už se mi nechce odcházet a začínat znova.
Děkujeme panu Pavlovi za příběh. Pokud máte i vy nějaké trable, potíže či životní příběh a chcete se s námi o něj podělit, pošlete nám ho na redakční email.
